Víš?

24. prosince 2017 v 14:51 | Tabitha |  Výkřiky
Víte co je vtipný? Jak se lidi smějou každýmu desetiletýmu děcku co něco CÍTÍ. Jak se posměšně ptají: "Co yt máš za starosti?"
Vtipný je, jak najednou zvážní. Přeběhnou roky. Kolik jich musí být? Kdy je člověk dost starý na to, aby mohl něco CÍTIT? Kdy je člověk dostatečně starý na to, aby ostatní brali jeho POCITY vážně? A opravdu potřebuje člověk důvod?
Když mi bylo deset, neprošla jsem si zrovna nejhezčím obdobím. Cítila jsem se hrozně. Utápěla jsem se ve smutku a neměla nic. Jenom pár fór na netu,kde jsem hledala přátele. Tenkrát jsem prohlásila, že už to lepší nebude.
Pamatuju si holku. Bylo jí tenkrát patnáct. Vím, že jsem jí tenkrát obdivovala. Do jednoho dne. Přesně si pamatuju, jak posměšně se zeptala. "Co ty o tom můžeš vědět? Jsi na to ještě moc mladá."
Každý den si na ní vzpomenu. Na to jak ráda bych jí to vmetla do tváře. Víš co děvče? Jsem na tom pořád stejně. Bereš mě teď už vážně?

"To se jako ve třinácti řeže, protože nedostala iphone?" Pokaždý, když to slyším, mám chuť tomu člověku vrazit. Co ldyž se tam samá osoba za pár let zabije? Budete jí pak brát vážně? Co vše musí člověk udělat proto, aby společnost uvěřila, že má problém? Tak teda primárně: buďte dospělí.

Tabitha

 

Nervózní stromy a proč jsem nervózní já

13. prosince 2017 v 18:49 | Tabitha
Prototyp stabilizátoru emočních výkyvů

Nemám ráda výstavy. Když se učitel rozhodl, že nás zase po dvou měsících někam vzít, jako by vynalezl novou mučící techniku. Ne, nebertw to zle. Já miluju umění. To co nenávidím je, že zatím co se konfrontuju s pocitama, které ve mně díla zanechávají, musím se zároveň konfrontovat z návštěvníkama galerie. Přítomnost lidí při dialogu mě a umění není dobrý nápad. Lidé ruší. Ruší všechno. A já se tak dál a dál potápím do sebe. Zkoumám sebe. Zkoumám každý pocit. A než si to uvědomím, vypnu.

Lidé mají jednu nepříjemnou vlastnost.

Lidé mluví.

Vyjít ze své komfortní zóny

26. listopadu 2017 v 13:58 | Tabitha | 
Prý mám strach z lidí. Jenže bych to nebyla já, abych se přesto nesnažila provozovat sebevražedné akce. A tak jsem se jako naprostý blázen přihlásila, že budu reprezentovat naší školu na schola pragenzis. Večer před akcí mě zachvátila panika. Co, když nebudu trefit? Co, když nenajdu náš stánek? Co, když se mě někdo zeptá a já nebudu moct vydat ani hlásku?
Ráno jsem vyrazila se značným předstihem, hlavně abych to našla. Překvapivě se stačilo pouze vydat za početným studentským davem, který se na Vyšehradě valil z metra. Nepoučitelná Tabitha zase dorazila asi o čtvrt hodiny dřív. Takže si hačnout k prázdnýmu stánku a doufat, že se někdo objeví. Objevil. Bohužel asi tři minuty před začátkem akce, takže našimi zoufalými pokusy o zprovoznění počítače se bavilo jistě široké obecenstvo. Byl mi do ruky strčen papír s odpověďmi snad na vše, co by mohlo rodiče zajímat. Na některé otázky vás ale žádný papír nepřipraví. Rodiče ptající se třikrát, jaké že jazyky se u vás učí, (a následně zapisující si danou informaci na jakýkoliv kus papíru, který najdou), jaká je na vaší škole úspěšnost u marturit a kolik žáků se k vám loni hlásilo. Kupodivu, po několika zoufalých minutách jsem se sžila s rolí a ke konci svojí směny jsem zjistila, že mě to snad dokonce i baví.
Hodnocení? Měli jsme celkem malý, ne zrovna zajímavý, stánek. Nebyli jsme zrovna dvakrát připraveni na některé otázky. Ale sama za sebe si myslím, že jsem odvedla nejlepší možnou práci. Hodně mě překvapilo, že jsem nakonec vůbec něměla problém s někým mluvit a docela jsem si to i užívala. Určitě se nebojete vycházet ze své komfortní zóny, každá zkušenost za to stojí.

Tabitha
 


Ticho

22. listopadu 2017 v 22:32 | Tabitha |  Paní poezie
Jednou tak po ránu (nebo snad z večera)
Seděla v kaluži, řičela, brečela
To se tak smáčela v krvi své prolité
Bez střechy nad hlavou, peníze propité

Jednou tak z večera (nebo snad po ránu)
Plna své neřesti prožila nirvánu
Ta celá odřená a mokrém triku
Ječela, skučela, to bylo křiku!


Jediný co vidím

21. listopadu 2017 v 20:24 | Tabitha | 
Dnešek byl těžkej. A zase jsem se musela ptát, je normální se uprostřed hodiny rozbrečet? Je v pohodě brečet skoro každý den kvůli naprosté prkotině? Má cenu to řešit? Co se děje? A proč mám tolik beznaděje?
Možná si teď říkáte, že tenhle blog je jen o sebelítosti. Je? Není? Netuším. Je o tom, co neumím vyslovit, je o poezii, o duši, o malicherných krásách a nemalicherných strastech. Je to sebelítost? Možná trochu. Často se ptám na o tázky. Už méně často umím odpovědět. Teď se ptám znovu. Co se semnou stalo? Proč už si ani nevzpomínám, kdy tomu bylo jinak? Proč jsem vytěsnila každou drobnou vzpomínku, která by ukazovala, že takhle to nebylo vždycky. Nebo jsem o tom alespoň tak nepřemýšlela. Kdy jsem vlastně začala?
Myslím, že se opravdu snažím. Poslouchám, píšu, pozoruju. Usiluju o to žít. Poslední dobou možná víc než kdy jindy. Ale stále si nedokážu představit sama se be za rok, za dva. Nevidím se, jak skládám maturitu. Jak dělám přijímačky? Směšný. Jediný co vidím je jak se hroutím pod tím obřím balvanem stresu, co mě čeká. Možná ne zítra, ale někdy ano. A vidím, jak ho nezvládám.

Jak to všechno vlastně bylo

20. listopadu 2017 v 22:27 | Tabitha | 
Víte, je to zvláštní pocit. Vzpomínám často. Všechno, co se stalo, mě tak trochu definuje a to, kdo jsem já, definuje, co se stalo. Neustále přemýšlím, jak to všechno vlastně bylo. Tehdy jsem si možná ještě ani neuvědomovala, jak moc špatně na tom jsem. A byla jsem na tom opravdu tak špatně?
Když jsem byla menší, byla jsem přímo posedlá myšlenkou, že mám kamarády. Nevím čím to bylo a z části je tomu tak i teď. Je to něco uvnitř co mě neustále tlačí do pozice "měla bys být oblíbená". Nebo teď častěji už "tohle chceš, aby si o tobě lidi mysleli", "takhle se chceš prezentovat". Není tedy divu, že jsem si dobré tři roky nevšimla, kdo všechno mě tehdy využíval. V rámci pomsty? Pro zábavu? Nebo proč? Vlastně, i když mi v hlavě začalo blikat varovné světýlko, značící, že něco je špatně, nebyla jsem se schopna probrat. A pak přišla ta tvrdá rána.
Co to bylo? Šikana? Vím já? Dá se vůbec šikanou nazvat, když se znenadání každý obrátí proti vám? Nebylo to přeci nic vážného. Až na pár zmizelých přezůvek se vlastně nic nedělo. Tedy skoro. Najednou semnou nikdo nepromluvil. Zkrátka, jak bych to velice nepoeticky popsala, hodně rychle mě praštilo, oč tu běží, práskla jsem do bot a pádila na gympl.

Kdo jsem

19. listopadu 2017 v 13:07
Jsem pěna na moři co se rozplývá.
Jsem ostříží zrak co se rád dívá.
Jsem ticho, když venku bouře fičí.
Jsem hurikán, co pevné hrabdy ničí.
Jsem smrt, ač nemám masku smrti.
Jsem pochybnost, která ti tvé sny drtí.
Nejsem nic, jen jezero klidu.
Trpící, snášící žal a bídu.

Přicházím s hořící duší a doufám, že vás nezapálí. Někam přijít musím. Tolik pocitů mám a kam je svěřit? Jen sobě a papíru. Papíru - a vám. Možná chci jen trochu pochopení. Vlídné pohlazení. Se svou snahou se nezničit jdu ničit vás. Tak mi prosím odpusťe a vstupte do tohoto světa krás.

Vaše Tabitha


Kam dál