Jak to všechno vlastně bylo

20. listopadu 2017 v 22:27 | Tabitha | 
Víte, je to zvláštní pocit. Vzpomínám často. Všechno, co se stalo, mě tak trochu definuje a to, kdo jsem já, definuje, co se stalo. Neustále přemýšlím, jak to všechno vlastně bylo. Tehdy jsem si možná ještě ani neuvědomovala, jak moc špatně na tom jsem. A byla jsem na tom opravdu tak špatně?
Když jsem byla menší, byla jsem přímo posedlá myšlenkou, že mám kamarády. Nevím čím to bylo a z části je tomu tak i teď. Je to něco uvnitř co mě neustále tlačí do pozice "měla bys být oblíbená". Nebo teď častěji už "tohle chceš, aby si o tobě lidi mysleli", "takhle se chceš prezentovat". Není tedy divu, že jsem si dobré tři roky nevšimla, kdo všechno mě tehdy využíval. V rámci pomsty? Pro zábavu? Nebo proč? Vlastně, i když mi v hlavě začalo blikat varovné světýlko, značící, že něco je špatně, nebyla jsem se schopna probrat. A pak přišla ta tvrdá rána.
Co to bylo? Šikana? Vím já? Dá se vůbec šikanou nazvat, když se znenadání každý obrátí proti vám? Nebylo to přeci nic vážného. Až na pár zmizelých přezůvek se vlastně nic nedělo. Tedy skoro. Najednou semnou nikdo nepromluvil. Zkrátka, jak bych to velice nepoeticky popsala, hodně rychle mě praštilo, oč tu běží, práskla jsem do bot a pádila na gympl.

Někdy mě až překvapuje počet lidí s podobným příběhem. Skoro bych řekla, že podobné či horší zacházení si na základní škole zažil snad každý. A víte co? Ač bych to nikomu nikdy nepřála (a každého, koho při šikaně načapám kopu do zadnice, až létá pěkných pár matrů vysoko), nikdy bych své dětství nevyměnila. Definuje tak trochu, kdo jsem teď. A pokaždé, když o něm vyprávím, tvářím se, jako bych říkala nějakou tajemnou legendu. Jako bych říkala: "Děti, a tady to začalo." Kdybych měla naléz počátek osoby, kterou jsem teď, ukázala bych na onen moment probuzení. Všechny ty dny a noci trápení (když nad tím přemýšlím, rozkošně dětského) mě přivedly ke spoustě lidem. Lidem, hudbě, cítění. Hlavně cítění. Schopnost procítit dlouhé zasněžené večery i jemné paprsky slunce každé ráno. Mlsné plameny svíčky olizující vzduch vonící skořicí. Nic bych bez toho nebyla, přátelé, zhola nic. A tak se to stalo a tak to je. To jsem já.

Tabitha
 


Komentáře

1 ╬ Gothic Soul ╬ ╬ Gothic Soul ╬ | E-mail | Web | 20. listopadu 2017 v 22:33 | Reagovat

Zajímavý

2 Janet Janet | Web | 21. listopadu 2017 v 21:03 | Reagovat

Přesně jak píšeš. I já dokud jsem si nezačala pročítat blogy bych nevěřila, kolik z nás si prošlo šikanou, ať už v jakékoliv formě. Já nejsem výjimkou, bohužel mě to potkalo na základce i střední,ale jen psychická šikana,ale stačilo mi to. Jen jsem se nedokopala k tomu, abych se o tom rozepsala. Ale třeba brzy mě články od Vás ostatních k tomu dokopou a když to ze sebe dostanu, tak se budu možná i cítit líp. Takže vlastně děkuji. :)

3 Tabitha Tabitha | Web | 21. listopadu 2017 v 21:26 | Reagovat

[2]: To já celkem čekala, že s tímhle tématem podobné věci vyplavou. Na druhou stranu je hezké, že je i spousta lidí, kteří mají dobré vzpomínky. A to je hrozně hezé číst :)
Každopádně, rozhodně něco napiš, určitě si to ráda přečtu :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama