Jediný co vidím

21. listopadu 2017 v 20:24 | Tabitha | 
Dnešek byl těžkej. A zase jsem se musela ptát, je normální se uprostřed hodiny rozbrečet? Je v pohodě brečet skoro každý den kvůli naprosté prkotině? Má cenu to řešit? Co se děje? A proč mám tolik beznaděje?
Možná si teď říkáte, že tenhle blog je jen o sebelítosti. Je? Není? Netuším. Je o tom, co neumím vyslovit, je o poezii, o duši, o malicherných krásách a nemalicherných strastech. Je to sebelítost? Možná trochu. Často se ptám na o tázky. Už méně často umím odpovědět. Teď se ptám znovu. Co se semnou stalo? Proč už si ani nevzpomínám, kdy tomu bylo jinak? Proč jsem vytěsnila každou drobnou vzpomínku, která by ukazovala, že takhle to nebylo vždycky. Nebo jsem o tom alespoň tak nepřemýšlela. Kdy jsem vlastně začala?
Myslím, že se opravdu snažím. Poslouchám, píšu, pozoruju. Usiluju o to žít. Poslední dobou možná víc než kdy jindy. Ale stále si nedokážu představit sama se be za rok, za dva. Nevidím se, jak skládám maturitu. Jak dělám přijímačky? Směšný. Jediný co vidím je jak se hroutím pod tím obřím balvanem stresu, co mě čeká. Možná ne zítra, ale někdy ano. A vidím, jak ho nezvládám.


Dneska ráno jsem si uvědomila zajímavou věc. Z fyziky možná vůbec neodmaturuju. Je to něco, k čemu se upínám. O čem sním. Studovat fyziku, to bylo splněné přání. Ráno jsem se jen tak probudila a zjistila, že si za celá ta léta nepamatuju jediný vzoreček. Možná vám odvykládám polovinu kvantový fyziky, kterou jme se ani neučili. Ale zeptejte se mě na jednoduchou otázku o výpočtu rychlosti - v hlavě prázdno. Takže teď se stresuju, co bude za dva roky a tak vůbec.
Chvíle mezi přemýšlením trávím většinou hraním rozšířený reality. A přeju si, aby to byla pravda. Žiju pro to. Představuju si to. Někdy to vidím. To je všechno co dokážu - vytvářet imaginární světy, imaginární situace a tvořit si svou vlastní pohádku s vlastními pravidly. Jako třeba tenhle. A co tvoříš ty?

Tabitha

 


Komentáře

1 Janet Janet | Web | 21. listopadu 2017 v 21:44 | Reagovat

Také jsem to dnes měla na hovno a byl to dnes fakt náročnej den. A neboj, nejsi jediná, kdo se dnes rozbrečel, já když jsem dnes málem hodila hubu na schodech a pichlo mě v koleni, tak to byla poslední kapka dneška a rozbrečela jsem se i já. :D Ty úterky jsou fakt divný... A víš, někdy i já potřebuji utéct z reality, takže si taky vytvářím imaginární život, někdy je to jediná šance, jak v tomhle mizerném světě přežít...

2 Tabitha Tabitha | Web | 21. listopadu 2017 v 21:48 | Reagovat

[1]: Jo, to bude tím úterkem, je to jasný :D Tak držím všechny palce, ať to přežiješ  zase do víkendu. Už jenom tři dny!

3 Ella Ella | Web | 22. listopadu 2017 v 14:09 | Reagovat

Hele byla jsem na stejném místě jako ty. I když určitě nebylo uplně stejné. Ale tuším,  jak se cítíš.
Hele..Mám pro tebe něco, co by sis mohla zkusit doma. Představ si, že se přes noc, když spíš stane nějaký zázrak. Ale ty to nevíš, protože jsi spala. Jak poznáš, že se ten zázrak stal?
A až zjistíš, co to bylo. Co bys mohla udělat pro to, aby se to stalo?
Zní to jako kopa pozitivních blbostí, ale třeba..?

4 Tabitha Tabitha | Web | 22. listopadu 2017 v 21:31 | Reagovat

[3]: Děkuju za tu kopu pozitivnách blbostí :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama