Prý mám strach z lidí. Jenže bych to nebyla já, abych se přesto nesnažila provozovat sebevražedné akce. A tak jsem se jako naprostý blázen přihlásila, že budu reprezentovat naší školu na schola pragenzis. Večer před akcí mě zachvátila panika. Co, když nebudu trefit? Co, když nenajdu náš stánek? Co, když se mě někdo zeptá a já nebudu moct vydat ani hlásku?

Ráno jsem vyrazila se značným předstihem, hlavně abych to našla. Překvapivě se stačilo pouze vydat za početným studentským davem, který se na Vyšehradě valil z metra. Nepoučitelná Tabitha zase dorazila asi o čtvrt hodiny dřív. Takže si hačnout k prázdnýmu stánku a doufat, že se někdo objeví. Objevil. Bohužel asi tři minuty před začátkem akce, takže našimi zoufalými pokusy o zprovoznění počítače se bavilo jistě široké obecenstvo. Byl mi do ruky strčen papír s odpověďmi snad na vše, co by mohlo rodiče zajímat. Na některé otázky vás ale žádný papír nepřipraví. Rodiče ptající se třikrát, jaké že jazyky se u vás učí, (a následně zapisující si danou informaci na jakýkoliv kus papíru, který najdou), jaká je na vaší škole úspěšnost u marturit a kolik žáků se k vám loni hlásilo. Kupodivu, po několika zoufalých minutách jsem se sžila s rolí a ke konci svojí směny jsem zjistila, že mě to snad dokonce i baví.

Hodnocení? Měli jsme celkem malý, ne zrovna zajímavý, stánek. Nebyli jsme zrovna dvakrát připraveni na některé otázky. Ale sama za sebe si myslím, že jsem odvedla nejlepší možnou práci. Hodně mě překvapilo, že jsem nakonec vůbec něměla problém s někým mluvit a docela jsem si to i užívala. Určitě se nebojete vycházet ze své komfortní zóny, každá zkušenost za to stojí.

Tabitha