Nervózní stromy a proč jsem nervózní já

13. prosince 2017 v 18:49 | Tabitha
Prototyp stabilizátoru emočních výkyvů

Nemám ráda výstavy. Když se učitel rozhodl, že nás zase po dvou měsících někam vzít, jako by vynalezl novou mučící techniku. Ne, nebertw to zle. Já miluju umění. To co nenávidím je, že zatím co se konfrontuju s pocitama, které ve mně díla zanechávají, musím se zároveň konfrontovat z návštěvníkama galerie. Přítomnost lidí při dialogu mě a umění není dobrý nápad. Lidé ruší. Ruší všechno. A já se tak dál a dál potápím do sebe. Zkoumám sebe. Zkoumám každý pocit. A než si to uvědomím, vypnu.

Lidé mají jednu nepříjemnou vlastnost.

Lidé mluví.



Často v těch nejpříšernějších situacích. Třeba v galerii.

Lidé těch nepříjemných vlastností mají víc. Neprociťují. Neuchopují každý záchvěv vzduchu, nepřevalují ho na jazyku. Člověk umí pojmenovat. Tíhne k tomu pojmenovávat. Často plýtvá tak přízemními názvy na vše. Jako kdyby jeho zažité slovní obraty byly přesné. Vůbec nemyslí poeticky.


Dnes mluvím trochu zmateně. Nikdy mi nešly vyjadřovat myšlenky. Je k tomu potřeba až příliš abstraktních výrazů, které zůstávají nepochopeny.
Dnes je každý zaujat pocity. Mnoho lidí se ptá "jak se cítíš", kdo se ale zeptá "co si myslíš"? Přitom lidé neumí cítit. Nepřemýšlí o svých pocitech tou nádhernou tichou cestou (vedoucí do pekel). Roulišují pouze radost a smutek. Ty pocity jsou tak chudé. Existuje milion druhů melanchonie. Jsou tu sluneční paprsky hladící ulice v pondělní ráno. Jsou tu ledové mrazy lámající prsty. Tichá hudba vyhrávající do narvyných ulic. To jsou pocity. Proč se omezovat na "já se mám dobře"?

Tabitha
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama